ČR - V Česku se loni narodilo 84 311 živě narozených dětí, uvedl to v týdnu ČSÚ. To je nejméně v historii České republiky. Dosud se nejméně dětí živě narodilo roku 1999, a to 89 471. V poměrně dramatickém poklesu počtu živě narozených se zrcadlí celá plejáda příčin, ať už sociálních, ekonomických či jiných.
Těžko však mohou být hlavní příčinou údajné sociální nejistoty, na něž odkazují například někteří politici. Česká republika patří k zemím s rozvinutým systémem sociálního zabezpečení. Realita je spíše taková, že právě rozvinuté sociální zabezpečení přispívá k určitému životnímu pohodlí podstatné části veřejnosti, které se v řadě případů následně projevuje slabší ochotou časově i jinak náročně pečovat o děti. A poměrně návykový pohodlný styl života opustit.
Často se v dané souvislosti skloňuje také údajná krize bydlení v Česku. Je pravdou, že v Česku je poměrně špatně dostupné vlastnické bydlení, a to i v rámci mezinárodního srovnání. Těžko však hovořit o krizi bydlení jako takového, neboť nájemní bydlení dostupné je. Jeho dostupnost – v tom smyslu kolik průměrných nájmů lze pořídit za průměrnou mzdu – je sice nižší než za socialismu v 80. letech, avšak nikoli tak, aby mohla vysvětlit takto dramatický pokles počtu narozených. Pamětníci vědí, že i za socialismu, včetně 70. let, v éře, kdy se rodila silná takzvaná generace Husákových dětí, situace s bydlením leckdy utěšená nebyla. O čemž svědčí třeba nutnost tehdejší hektické výstavby městských sídlišť. Situace nebyla utěšená ani v době po druhé světové válce. Tehdy přišla na svět velice početná poválečná generace, i když byly potraviny na přiděl, omezeně dostupné prostřednictvím potravinových lístků, či si Československo prošlo náročnou hospodářskou etapou, nechvalně korunovanou nutností měnové reformy roku 1953, která lidi připravila o podstatnou část celoživotních úspor.
Naopak, existuje celá řada indicií, že rozmanité možnosti, které nabízí současná moderní tržní ekonomika i nové technologie a způsoby komunikace, včetně sociálních sítí, vedoucí k poměrně pohodlnému životnímu stylu, ve spojení s pokročilými metodami antikoncepce, jsou stěžejní příčinou klesající porodnosti. Vždyť nejvíce dětí se v českých zemích rodilo před desítkami a stovkami let, kdy žádný systém sociálního zabezpečení neexistoval či byl v porovnání s dneškem slabý. Bylo to tak právě dítě, které představovalo určitou pojistku na stáří, kdy se mělo o své rodiče postarat zajištěním obživy či jinak. Lidé tak byli přirozeně motivováni mít dětí, ideálně více dětí.
Vznik a rozmach důchodových systémů ve dvacátém století přenesl zaopatřovací roli z rodin a přirozené mezigenerační solidarity v jejich rámci na stát a posléze na stát a jeho dluh, tedy solidarita se pod kuratelou státu rozšířila z rodinné mezigenerační nejprve na celospolečenskou a posléze na celospolečenskou vynuceně mezigenerační. Skrze zmíněný dluh dnes ve stáří zaopatřují cizí dětí či cizí ještě nenarození. Čímž vším rodinná mezigenerační solidarita postupně otupěla, protože zapojení státu a posléze i jeho dluhu do důchodového systému výrazně utlumilo motivaci právě k přirozené rodinné mezigenerační solidaritě.
V ekonomicky málo rozvinutých zemích dneška, prakticky bez jakéhokoli důchodového systému a sociálního zabezpečení, je porodnost zpravidla citelně vyšší než v ekonomicky a sociálně vysoce rozvinutých, pročež ovšem „zpohodlnělých“ a v daném kontextu mezigeneračně jaksi „otupělých“, zemích typu Česka.
