Most - Odlehčovací pobyty, zdravotně sociální lůžka, sociální poradenství, půjčovna zdravotních pomůcek... Hospic vedle mostecké nemocnice, jeden z jediných dvou v Ústeckém kraji, má mnoho tváří.
Být do poslední chvíle zdravý, plný elánu a jedné krásné noci umřít ve spánku. Když už lidé mluví o umírání, většinou takto popisují ideální scénář. Většinou ale přece jen lidé ke konci života potřebují nějakou tu péči. A najednou jejich příbuzní zjišťují, jaké jsou vlastně možnosti, kde mohou žádat o pomoc, na co mají nárok. Poradí jim i v mosteckém hospici.
„Naše sociální pracovnice poradí, kde mohou požádat, o co mohou požádat, kdy o to mohou požádat. Poradí s vyplněním žádostí. Přijít může kdokoliv, nebo se mohou poradit po telefonu, přes mail,“ potvrzuje ředitelka Blanka Štěvicová.
Hospic kromě pobytu s paliativní péčí pro umírající nabízí pomoc i lidem, kteří potřebují na krátkou dobu ubytovat člena rodiny, který je propuštěn z nemocnice, ale v tu chvíli nemá kam jít a ještě stále potřebuje péči. „V nemocnici jsou pacienti nezbytně nutnou dobu. Jenže se může stát, že rodina sice zařídí pečovatelský domov, ale ještě v něm není volné místo. Nebo o něj hodlají pečovat doma, ale potřebují na to domácnost připravit. Třeba musí přestavět koupelnu. To samozřejmě za jeden den neudělají. Pro takové případy tu máme dvě takzvaná zdravotně sociální lůžka,“ podotýká ředitelka Štěvicová.
Ať už jde pacient do mosteckého hospice jen na přechodnou dobu, nebo jej personál společně s rodinou bude provázet zbytkem života, bývají pacienti i rodinní příslušníci příjemně překvapeni prostředím, vybavením a atmosférou. „Víte, někteří z nich se po dlouhé době u nás vykoupají. Koupelny jsou jak na každém pokoji, tak máme jednu centrální se zvedákem. Uděláme jim hodně pěny, to si nedokážete představit tu radost, která z nich sálá,“ má zkušenosti Štěvicová.
Přístup personálu, ať už lékařů či sester si pochvaluje i Olga Markuzziová, která měla v hospici tatínka. „To si člověk neumí představit, to musí zažít. Po trápení, kterým jsme si prošli v nemocnici, kde prostě není dostatek personálu, aby se mohl skutečně věnovat každému pacientovi, tady v hospici to je úplně něco jiného. Jsem ráda, že jsme tu s tatínkem mohli prožít jeho poslední chvíle. Že o něj pečovali tak, aby ho nic nebolelo a bylo mu co nejpříjemněji,“ říká Olga Markuzziová.
Všechny sestry mají vystudované ošetřovatelství. Umějí se i s nemluvícím pacientem dorozumět tak, aby se ujistily, že ho nic nebolí a pokud ano, tak co, aby ho ošetřily a od bolesti ulevily. A taky aby dokázaly zjistit, co si pacient právě přeje a pokud to jde, tak mu to dopřály. „Jsme skvěle vybaveni nejrůznějšími pomůckami na polohování, postele mají antidekubitní matrace. Sestry umí perfektně ošetřovat rány, což je nutnost, protože řada pacientů k nám přichází s proleženinami. Nemáme režim jako v klasické nemocnici a vycházíme lidem vstříc podle jejich přání. Takže jestli si chtějí dát v deset kávu, dostanou kávu. Mohou si zakouřit, neupíráme jim pivo, samozřejmě v menším množství. Ráno lékař se sestrami probere stav každého pacienta a případně se řeší i v průběhu dne. Máme navíc skvělou spolupráci se specialisty z nemocnice, takže když potřebujeme, dojdou oni za pacientem k nám,“ popisuje každodenní praxi ředitelka hospice.
Nadstandardní vybavení kompenzačními pomůckami dovoluje mosteckému hospici nabízet tyto pomůcky lidem k zapůjčení domů. „Chodítka, nástavce na wc, kyslík, skládací lůžka s antidekubitní matrací. To všechno můžeme zapůjčit lidem, když dostanou do domácí péči člena rodiny z nemocnice. Jsme tu k dispozici sedm dní v týdnu,“ nabízí tuto službu Blanka Štěvicová, jíž velice mrzí, že o této možnosti veřejnost téměř neví. „Máme web, máme facebook, píše se o nás v novinách. Ale lidé, jako by se o nás báli i jen číst, přitom to jsou velmi užitečné informace,“ podotýká ředitelka.
(bak)
