Ústí nad Labem - Krajská zdravotní uspořádala ve středu 2. října tiskovou konferenci na téma paliativní péče, a to při příležitosti desetiletého působení mobilního hospice (psali jsme ZDE). Konference se kromě lékařů zúčastnili také lidé, kteří v nedávné době přišli o blízkého. Jedním z nich je Monika Šabartová, která přišla o otce.
Otci paní Moniky byla diagnostikována rakovina, která se mu několikrát vrátila. Na sklonku života s ním strávila poslední chvíle a podělila se s námi o její zkušenosti.
Jde o velmi náročné téma a chápu, že se o tom nemluví snadno. Spousta lidí si ale prochází podobnými útrapami a věřím, že jim Vaše slova mohou pomoci situaci zvládnout. Přiblížíte nám, jaká byla tatínkova diagnóza?
Jsem ráda, že o tom můžu mluvit. Tatínkovi se několikrát vrátila rakovina. Ta druhá přišla ve chvíli, kdy byla jeho žena umístěna do zařízení s alzheimerem a pro něj ten rok bez ní byl hrozně těžký. Poté přišla rakovina plic, ze které se dostal, potom byly další nějaké problémy. Přišla operace plic, doktoři udělali co mohli, ale je to vnitřní orgán, takže nikdy nevíte, co bude dál.
Byl nějaký moment, kdy jste si řekla, že už je smrt nevyhnutelná?
Já jsem od začátku tušila, že je konec, že to je špatná situace. Tatínek už tady nechtěl být, byl opravdu nešťastný z toho, jak se mu ta situace změnila bez té ženy, takže se hodně trápil. Já jsem se na to průběžně připravovala.
Jaké to bylo vidět otce v konečné fázi jeho života?
Láska a vzpomínka na něj mě vede k pláči, ještě to není ani rok. Ty poslední dny byly opravdu těžké, když vidíte toho člověka, jak je už psychicky někde úplně jinde, jak se ta duše připravuje na odchod. Byl neklidný a všichni jsme si přáli, aby to už skončilo, hlavně kvůli němu. Naštěstí mohl umírat v klidu v pohodlí domova.
Bylo vám líto, že už mu nemůžete pomoci? Jak na smrt po této zkušenosti nahlížíte?
Hrozné na tom je, že vy to jen sledujete. Nemůžete ten jeho život ovlivnit. Vy to s ním sice sdílíte, chráníte u toho sami sebe, aby vás to také nepoložilo. A když se tatínek zmínil, že už nechce žít, tak jsem si už připustila, že bude konec a začala jsem se na tu smrt připravovat. S tatínkem jsme si o tom hodně povídali. Každý z nás tady ale máme nějaký příběh a cestu. Hrozně bychom to chtěli ostatním lidem ovlivňovat. A je hrozně úlevné připustit si, že je to opravdu jenom cesta. Smrt nás čeká všechny.
Jaké pro vás byly první chvíle bez něj?
Tatínka jsem ráno našla mrtvého. S mojí švagrovou jsme ho zvládli i obléknout, než přijel pohřební ústav, takže jsem to vlastně zažila se vším všudy. Člověk v tu chvíli jedná instinktivně.
Jste pro eutanázii?
Ano, jsem pro eutanázii. Tatínek měl rád život, poslední dny už trošku blouznil, ale vždycky byl mojí oporou v mnoha směrech. Přál si smrt a já mu nemohla pomoci, naštěstí odešel ve spánku.
Připravujeme také rozhovor s rodiči, kteří se museli vypořádat se smrtí dítěte. O jejich životní zkoušce se budete moci dočíst v zítřejším článku.
