Kadaň – Práce zdravotní sestry je nelehká, fyzicky i psychicky náročná, vyčerpávající, ale naplňující, smysluplná a tak strašně potřebná. Postupně přinášíme příběhy vrchních sester, které jsou pilíři Nemocnice Kadaň, bez nichž se zařízení neobejde. Na jejich bedrech leží obrovské množství povinností.
Tentokrát představíme vrchní sestru centrálních operačních sálů a centrální sterilizace Markétu Svobodovou. Nekompromisní perfekcionistka, náročná na sebe i na své okolí, ale také týmová hráčka a člověk, který nesnáší nespravedlnost, intriky a na své podřízené nedá dopustit. Pochází z nedalekého Klášterce nad Ohří a sama je důkazem toho, že i když vás osud nedobrovolně nasměruje jinam, než jste původně chtěli být, může to otevřít cestu do míst, o kterých se vám nikdy ani nesnilo.
Kdy a proč jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou?
Vím to v podstatě odmalička. Vždy jsem chtěla pomáhat lidem. Myslím, že mám v sobě obrovskou dávku empatie.
Kde jste studovala?
Studovala jsem střední zdravotnickou školu v Chomutově. Tenkrát to byla špičková výběrová škola. Modlila jsem se, abych se tam dostala a s pouze jednou dvojkou ze základní školy se mi to podařilo. Doba byla taková, že nás od 14 let na praxích v nemocnici ke všemu pouštěli. Dneska už bych se ke spoustě věcí nedostala.
Když jsem maturovala, nebylo mi ještě ani 18 let a byla jsem hotová zdravotní sestra. 2. července 1990 jsem nastupovala na chirurgické oddělení II, kam si mě díky výbornému prospěchu nadřízení, kteří nás jako žákyně během studia sledovali, sami vybrali (tehdy to byl ještě Okresní ústav národního zdraví v Chomutově, pozn.). Byla jsem nadšená, protože jsem chtěla pracovat na operačním oddělení v Kadani. Tenkrát mě zaučovala Jana Baarová, Jitka Semerádová, Jana Maredová, Věra Kůsová a další báječné holky a skvělé sestřičky. První dvě jmenované tu pracují dodnes. Já to tam milovala. Během týdne jsem se s oddělením sžila.
Díky zdravotnické škole a tehdejšímu kvalitnímu systému vzdělávání jsem na práci v nemocnici byla výborně připravena. Je mi proto velmi líto, že se způsob vzdělávání budoucích sestřiček nenávratným způsobem zničil. Tenkrát jich bylo dostatek. Vrchní a staniční sestry si mohly vybírat a nestalo se, že by někdo neodpovídal vysokým nárokům zaměstnavatele. Teď už to tak bohužel není. Dnes málokdo vysokým nárokům, které tady na sálech máme, odpovídá.
Proč jste se rozhodla pracovat v Nemocnici Kadaň?
Nechtěla jsem jít nikdy někam jinam. Jsem narozena ve znamení Raka a vždy jsem byla silně fixována na rodinu a rodiče. Také jsem se tu zamilovala a čekala na svého kluka, až se vrátí z vojny. Kadaň se mi tenkrát strašně líbila. Je to kousek od Klášterce nad Ohří, ze kterého pocházím.
Jak jste se nakonec na sály dostala? Jak se z Vás stala instrumentářka?
Operační sály jsem znala z praxe ze školy, ale vůbec jsem tenkrát nerozlišovala instrumentářky a anesteziologické sestry. Nastupovala jsem ještě za starého primáře MUDr. Otakara Frühaufa. Po roce na chirurgickém oddělení došlo k výměně primáře. Vedení se ujal MUDr. Josef Mašek (bývalý ředitel Nemocnice Kadaň, pozn.) a společně s tehdejší vrchní sestrou chirurgie Marií Kůtovou si mě vytipovali a vybrali. Tři měsíce jsem na sálech brečela. Byla jsem opravdu velmi nešťastná a nechtěla jsem tu být, protože práce na chirurgii byla splněním mého snu, pro který jsem tenkrát žila. K práci na sálech jsem přišla jako slepá k houslím. Bez mého přičinění přišlo rozhodnutí, které bylo zdůvodněno tím, že jsem mladá, šikovná, móresy nezkažená a na sály potřebují právě někoho takového. Tak jsem z chirurgie, kde jsem se cítila jako ryba ve vodě, šla někam, kde jsem znala jen termín dezinfekce a sterilizace. Po čtyřech měsících jsem se zaučila a šla do služeb. V té době tady nebyly laparoskopické metody, endoskopie se teprve rozvíjela a dělala se tady ve velkém klasická chirurgie – žaludky, střeva, žlučníky, kýly, ortopedie a gynekologie. První laparoskopická věž se koupila až v roce 1993, kdy jsem čekala svého prvního syna.
Osud měl s Vámi tedy jiné plány.
Nakonec jsem té práci doslova propadla a dnes nelituji. Neměnila bych. Tuhle práci opravdu miluji. Je nádherná a neskutečně naplňující, i když často psychicky i fyzicky náročná. Kdo chce však v životě dělat jednoduché věci? Výzvy a překážky nás vždy někam posouvají. Naše práce je svým způsobem až závislost, kterou dnes už mám tak strašně pod kůží a neumím si představit, že bych kdy dělala něco jiného. Tehdejší primář zamíchal mým osudem jinak, než bych to bývala udělala já.
Jaký byl Váš kariérní postup, než jste se stala vrchní sestrou na centrálních operačních sálech a centrální sterilizaci?
Úplně jednoduchý. V roce 2006 jsem ukončila atestaci, kterou jsem měla absolvovat už v roce 1993. To jsem však zjistila, že čekám staršího syna. Pak se narodil druhý syn a tím se studium zase oddálilo. Vrchní sestrou jsem se stala v prosinci roku 2018. Za tu dobu se toho hodně změnilo. Mnohonásobně se rozšířila operativa a neustále se řeší personální krize. Náš tým však skvěle funguje. Máme tady zdravé jádro. Holky jsou perfektní, šikovné a velmi spolehlivé. Vždy je důležité vidět za konkrétním člověkem i o kousek dál. Jsme spolu celý den v práci a musíme vnímat, že člověk má také svůj osobní život, rodinu, trápení a je třeba mu umět v těžkých chvílích pomoci. Ať chcete, nebo nechcete, vždy se osobní život promítá do vaší práce, proto je důležité vnímat člověka komplexně. A to tady funguje. Kdykoliv má kdokoliv nějaké starosti, dokážeme si vyjít vstříc a podržet se.
Jsem také velmi ráda, že vedoucím operačních sálů je MUDr. Milan Polách – kdo by ho nemiloval. Velmi si vážím Míši Řezníčkové, která mě zastupuje. Znám ji spoustu let a mám k ní obrovskou důvěru. Nemohu zapomenout na výborné instrumentářky Vlastu Hribovou, Lucii Zeibichovou a Lídu Křikavovou. Také tu máme nové šikovné holky Péťu Kurkovou a Káťu Cikánovou, které nám pomáhají. Centrální sterilizaci spolehlivě vede Ivanka Linzmaierová. Patří k nám skvělé holky Lucinka Macháčková, Martina Herejková a také Kristýnka Plamperová, která teď bohužel odchází. Musím zmínit i úžasné externistky Marušku a Alenku, které k nám zaválo rozšíření ortopedické operativy ze Sokolova a s nimi přišlo i sedm perfektních ortopedů, kteří dali naší práci nový rozměr.
Moc si vážím toho, jaký tým tady máme a nemyslím tím jen instrumentářky, ale úplně všechny od sanitářů až po uklízečky. Centrální operační sály jsou uzavřeným oddělením a o to víc záleží na každé jeho části. Jsem vděčná za to, jak jsme schopni fungovat se všemi operačními obory – chirurgií, ortopedií a gynekologií. Vážím si práce lékařů a obdivuji ji.
Kolika sály Nemocnice Kadaň disponuje a jak jsou rozdělené?
Máme čtyři sály zde na centrálních operačních sálech. Z toho tři sály, kde operuje chirurgie, gynekologie a ortopedie a jeden sál, který nazýváme sálem kostním, kde operuje pouze ortopedie.
Na porodnici máme dva sály – sekční a výkonový sál. A poslední malý operační sál na poliklinice se momentálně chystá.
Kdo Vás profesně nejvíce ovlivnil?
Na začátku mě na starosti dostala Jarmila Smejkalová, což byla úžasná precizní instrumentářka, perfekcionistka, se kterou jsme byly podobně naladěny. Ta mě neskutečně vycepovala. Byla nekompromisní, nic mi neodpustila, ale z jejích základů čerpám dodnes. Nikdy nezapomenu na Zlatu Kadlecovou, Petru Zimovou, Jarku Kubátovou nebo Zdeničku Tancošovou. Všechny bez rozdílu jsem měla ráda. Tenkrát tu tvořily zdravý základ. Se Zlatkou máme úžasný vztah dodnes. Strašně ráda na tu dobu vzpomínám. Byly to jiné časy. Měly jsme čas si popovídat, nasmály jsme se spolu a čas byl tenkrát rozložený úplně jinak. Dnes využíváme 100 % pracovní doby, protože nárůst operativy je obrovský.
Jak se z vašeho pohledu mění tato práce?
Medicína jde mílovými skoky dopředu a vývoj je tu znát citelně. Změnu vidím hlavně v obrovském nárůstu miniinvazivních metod, kdy se lidé za daleko kratší dobu po operaci zotaví a rychle se navracejí zpět do normálního života. Je úžasné, co lékaři dnes dokáží. Tyto metody z velké části nahradily klasickou chirurgii. Pro naši práci instrumentářek to znamená mnoho nového materiálu a jednorázových pomůcek. Když jsem začínala, tak se třeba na kýly nedávaly síťky, nebyly staplery na anastomózu střev. Snažila jsem se také hodně rozšířit síta s nástroji – instrumentárium, abychom mohly navazovat operaci za operací a nemusely často sterilizovat. Úžasná je široká škála materiálů, pomůcek, implantátů, šití atd.
Jste přísná vrchní sestra?
Jsem přísná celý život hlavně na sebe. Jsem přísná také na ostatní, ale ti zároveň vědí, že ať se stane cokoliv, mají ve mně oporu. Jsem také tvrdohlavá, nesnáším lenost, aroganci a nadřazenost, a nedokáži snižovat na kvalitě. To je pro mě obrovský problém. Kde jinde bychom měli pracovat na 120 %, než na operačních sálech? A nemluvím jen o práci instrumentářek. Zahrnuji do toho také ošetřovatelky, sanitáře nebo uklízečky. Mám vysoké nároky na lidi kolem sebe a nemohu si dovolit narušit kolektiv, který tady máme, někým, kdo by k nám nezapadal. Nižší standard pro mě neexistuje. Stejně tak odmítám jakékoliv intriky a neférové jednání. Smysl pro spravedlnost jsem dostala do vínku od mých rodičů, kteří byli tak nastaveni a nikdy mezi mnou a mými dvěma sourozenci nedělali rozdíly. Vyrůstali jsme v kompletní rodině, byli jsme přísně vedeni a velmi brzy jsme samostatně fungovali. Ze základu, který mi rodiče do života dali, vycházím dodnes.
Budoucí zdravotní sestry i bratři, kteří u nás letos byli na praxi, často zmiňovali právě operační sály, které na ně udělaly největší dojem. Na co byste nalákala mladé studenty, aby šli pracovat k nám do nemocnice?
Tato práce je naplňující, krásná a dnes už i velmi slušně finančně ohodnocena. Objem práce je však tak veliký, že to každý nezvládne. Výzvy a překážky nás však v životě posouvají. Je třeba nezůstat na místě a stále se rozvíjet. Musí se to poznat a zažít. Člověk pro tu práci musí zahořet a překonat prvotní strach. Teprve pak se z ní stane celoživotní závislost. Je proto veliká škoda, že k nám noví lidé moc nepřicházejí.
Jaké vzdělání musí instrumentářka mít?
Musí to být vystudovaná všeobecná sestra nebo všeobecná sestra se specializací. Pro mě má největší váhu specializace zaměřená na instrumentování na operačním sále, kterou je však možné studovat, až když má všeobecná sestra ideálně tři roky praxe na sálech.
Za těch šest let, co jsem ve funkci vrchní sestry, jsem se snažila děvčatům, která tady mám, vytvořit takové podmínky, aby při velkém objemu povinností nemusely nic hledat a měly vše po ruce. Zpracovala jsem jim také kompletní výuku, která jim pomůže bez problémů zvládnout začátky a pochopí tak lépe systém práce.
Co všechno musí sestra instrumentářka umět?
Musí být inteligentní, manuálně zručná a také technicky myslící. Bez zručnosti a technického myšlení nemůže dělat například ortopedii. Také samozřejmě musí znát perfektně všechny postupy operací, protože připravuje kompletní instrumentárium a veškeré pomůcky. Je třeba také výborně rozumět všem nástrojům a přístrojům, kterých jsou stovky. Musí vědět, co na každou operaci nachystat. Instrumentářka je nedílnou součástí týmu na sálech a bez ní by operatéři nebyli schopni svoji práci vůbec začít.
Je také nutnost znát perfektně anatomii a v lidském těle se výborně orientovat. Tuto práci nemůže dělat každý. Naučit se ji trvá několik let. Je to běh na dlouhou trať. Nemůže to být individualistka, musí mít týmového ducha, týmově by měla přemýšlet a pracovat, a hlavně musí vždy myslet hlavně na pacienty. Dobrá instrumentářka je nad zlato.
Co máte na této práci nejraději? Co vás nejvíce baví?
Naše práce má obrovský smysl, protože navracíme lidi do života. Na prvním místě je vždy pacient, který od nás musí dostat maximální možnou péči, pak teprve můžeme koukat na své pohodlí.
Máte nějakou veselou historku ze sálů?
Jako mladá devatenáctiletá holka jsem měla před sebou první velkou výměnu kyčelního kloubu. Tenkrát jsme měli na sálech nový vrtací systém – bowdenovou vrtačku s pilou, která se spínala nožním spínačem. Tehdejší primář MUDr. Josef Zima, aniž by si uvědomil, že vrtačku držím, sešlápl nožní spínač a mě to kompletně servalo rukavici a rukáv pláště. Zůstali jsme na sebe koukat a nevěděli, jestli se smát, nebo brečet. Nic se mi naštěstí tenkrát nestalo. Byla jsem jen trochu poškrábaná, ale šok to byl obrovský. Dodnes si ze mě MUDr. Václav Silovský dělá legraci, že mě tenkrát pan primář Zima přeříznul.
Má Vaše profese vliv i na rodinný život? „Berete“ si práci i domů?
Dříve jsem si domů práci nebrala. Od té doby, co jsem se stala vrchní sestrou, to neplatí. E-maily většinou vyřizuji až doma, protože během dne na to nemám vůbec čas. Mám však úžasného životního partnera, se kterým jsme spolu už šestnáct let, a který mou práci chápe. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že najdu svoji spřízněnou duši. Lepšího člověka jsem nikdy nepotkala. Mám ho strašně ráda a vážím si toho, jaký je. Je krásné, když mi mladší syn řekne, že my dva jsme pro něj vzorem vztahu. Dohromady spolu máme tři syny, dvě úžasné snachy, máme vnoučka a v listopadu se nám narodí vnučka. Stále mám oba rodiče, kteří jsou spolu už 57 let a výborné vztahy máme také s mým bratrem a sestrou. Moc si našich vztahů vážím a rodina je pro mě vším. Jsou mým hnacím motorem, proto dokáži v práci být vystavena takovému stresu. Když vám funguje dobře rodinné zázemí, tak vydržíte daleko víc. Potřebujete podporu, abyste mohli v práci vynaložit velké úsilí.
Kdyby bylo možné vrátit čas, rozhodla byste se pro jiné povolání?
I když svoji práci miluji, dnes by mi vadil špatný způsob vzdělávání a to, jak jsou zdravotnické školy degradovány. Dnes bych šla studovat veterinu. Líbila by se mi vlastní praxe a k tomu se starat o nechtěné psí seniory.
Jak trávíte volný čas a odpočíváte od tak náročného povolání?
Neumím úplně odpočívat, to je pravda. Staráme se s partnerem o zachráněného pejska Keksíka. Předtím jsme měli yorkšírka Toníčka, ale ten nás bohužel před dvěma lety opustil. Také ráda čtu historické romány, zajímám se o české dějiny a v poslední době ráda čtu detektivky, háčkuji košíčky, miluji cestopisy a rádi projíždíme naši vlast. Strašně ráda trávím čas se svým mužem a celou naší rodinou.
