Podbořansko - Truhlář Filip Křížek ze Strojetic na Podbořansku „oživil“ automobilového veterána Praga Super Piccolo.
Závodní verze sedanu v roce 1934 vznikla jen ve čtyřech kusech: Vozy, které se vyráběly s dřevěnou karoserií, tehdy tuzemská automobilka vyrobila pro „1000 mil československých“. Řidič ale skončil tragicky.
Nyní se podařilo sestavit repliku, která se má kultovního závodu zúčastnit napřesrok. Dochovaný vrak si nechal rekonstruovat majitel-sběratel z Prahy. Dřevěná kostra se přitom musela na zkoušku vyrobit nejprve z polystyrenu. Hotový pojízdný unikát vystaví na půl roku Technické muzeum.
Filip Křížek už je mezi nadšenci do historických vozítek znám - nešlo o prvního „staříčka“, který se mu dostal do rukou. „V 96. roce zjistili, že umím dělat oblouková okna, tak přišel první veteránista s požadavkem na repasi dřevěných částí karosérie,“ vzpomíná, jak se do jeho truhlárny dostaly automobily. Několik bugatek i pragovek už mu dílnou prošlo, ale také třeba poválečná mercedeska z 51. roku.
Nyní byla práce, kterou si na něj přichystal pražský sběratel Pavel Procházka, velmi specifická a výsledek nejasný. Karoserii, která se v meziválečné éře vyráběla jako dřevěná oplechovaná, totiž mohl na dochovaný podvozek „vykouzlit“ jen podle černobílých fotografií.
Polystyrenové fáro?
Než se pustil do řezbářské práce, musel se ale nejdřív skutečného tvaru a proporcí dobrat nanečisto. Prvně se tedy pokusil vyrobit polystyrenový model, a to ve skutečné velikosti, nalakovat jej a umístit zkusmo na podvozek. Strávil nad tím spousty hodin koumání, předělávání – znovu brousit, kytovat, aby se dopracoval k finální podobě… „Po polystyrenu se dělaly šablony ze sololitu, pak teprve jsem to mohl začít opravdu skládat,“ podotýká. Odbornou radou pomáhali i experti z Technického muzea.
Co se stalo s polystyrenovým modelem automobilu? Filip Křížek jej nevyhodil, ale postavil mu za truhlářstvím samostatnou "garáž". Foto: Lucie Bartoš
„Celkově jsem této restaurátorské práci věnoval asi 1 200 hodin. Pro pana Procházku jsem renovoval už myslím třetí automobil,“ prozradil. Dřevěná karoserie je vyřezána z jasanu – stejně jako ta původní. Pouze tam, kde to nebylo konstrukčně možné, se použil lehčí smrk. Ještě došlo na napuštění dřeva a lakový nátěr v odstínu palisandru, a vůz dostal také fungl nové pneumatiky, vyrobené rovněž na klíč. Na zakázku vznikal i nový motor.
O plechování se nyní postarají ve Slaném. Dokonalá replika s původním podvozkem závoďáka bude následně v pražském muzeu k vidění půl roku.
Tragédie za volantem. Konec výroby
Super Piccolo, vyráběné v letech 1934 až 1936, patří k méně známým vozům meziválečného období. Vzniklo jich koneckonců ani ne sedm stovek. Novinkou se tehdy stal volant nalevo, záclonka u zadního okénka kabiny se dala spouštět i vytahovat z místa řidiče. Super Piccolo mělo v roce 1934 motor 1 660 cm3, stálo od 41 tisíc korun.
Několik desítek kusů vzniklo s aerodynamicky tvarovanou karoserií, přezdívalo se jim „vorvaň“. Závodní exempláře podobné právě vorvani, z nichž jeden se ve Strojeticích nyní renovuje, se tehdy během dvou měsíců vyrobily dokonce jen čtyři. Pro 32letého řidiče, konstruktéra a továrního jezdce Petra Muchu, jej zaměstnavatel postavil za odměnu – za vítězství v prvním ročníku závodu, který se jel předešlého roku 1933.
Snímek s řidičem Petrem Muchou, který zemřel během havárie při tréninkových jízdách. Foto: Lucie Bartoš
Na start „tisícimílovky“ 1934 se ale inženýr Mucha jako závodník nakonec vůbec nedostal: Během tréninkových jízd se za volantem při havárii zabil. Údajně se měl za měsíc ženit.
Ani jezdci ostatních tří závodních vozů od Pragy neskončili tehdy dobře. „Jeden se při závodě ´vysekal´, další měl poruchu… Ředitel automobilky proto další výrobu zastavil,“ dokresluje Filip Křížek pochmurný historický příběh z dějin českého automobilismu.
Fotografie bouračky teď pomohly
Ukazuje, jak se otevírají přední dveře se zámkem, který předělali z „vejtřasky“, a demonstruje, že i zadní část je sklopná. Trefit vše rozměrově nebyla žádná sranda, zvláště když pak bude auto „naložené“ ještě s motorem a podobně.
Snímky vraku, jak vypadal po neštěstí, má strojetický řemeslník k dispozici a překvapivě právě ony mu hodně pomohly. „Ta bouračka nám vesměs hodně dala. Na fotografiích z bouračky totiž krásně vidíme, kde je výdřeva. Tady vidíte, kudy vedl drát. Tady už chybí… I otvory na pedály se vyřezávají,“ ukazuje na nástěnce polepené dobovými snímky a poznamenává: „Snažili jsme se udělat co nejvíc práce, aby se klempířům po nás dobře navazovalo. Ale i oni budou muset u tohoto automobilu hodně bádat, co kde bylo a nebylo.“
Dobové fotografie z roku 1934, které zobrazují bouračku (vpravo) a tři zbylé jezdce před závodem, měl Filip Křížek několik měsíců před očima přímo v dílně. Foto: Lucie Bartoš
Zručný Filip Křížek podniká v truhlářství od roku 1994. Před časem pro svou práci odkoupil objekt bývalé obecní školy, na kterou má nostalgické vzpomínky: „Klečel jsem tu za trest na hrachu,“ říká s úsměvem. V dílně mu pomáhá pět kolegů. Už teď má poptávky od dalších veteránistů, aby se jim postaral o jejich čtyřkolové miláčky.
