Podbořany - Známý spisovatel Jiří Padevět se minulý týden ukázal v Podbořanech.
Dorazil na besedu, která byla mrazivá a vtipná zároveň – to když mluvil třeba o „mentálně řídkých“ esenbácích. „Budu chvíli hartusit na komunisty,“ řekl na začátku literárně činný badatel, aby posléze zjistil, že bývalí rudí partajníci mimo jiné sedí i v publiku. Došlo i na „fašistu Okamuru“.
Jiří Padevět je autorsky velmi činný ředitel nakladatelství Academia, který za své „šmejdění“ v archivech a mezi pamětníky mimo jiné dostal cenu Magnesia Litera. Na podbořanské akci bylo doslova „narváno“: lidé nejen hltali každé slovo člověka, který má na Stream.cz vlastní pořad „Krvavá léta“, ale hodně se sami zapojovali a zajímal je hojně například téměř neznámý bývalý lágr v nedalekých Sýrovicích. O něm má spisovatel zmínku i ve své nejnovější knize Komunistické lágry – ta se dotýká i Ústeckého a Karlovarského kraje.
Nejdřív ale přítomným pustil jeden z dílů Krvavých let, který se jmenuje „Sadistické praktiky v komunistickém lágru Rovnost – Dozorci Paleček a Černá Máry si v krutostech libovali“. Zabývá se nedalekým místem na Jáchymovsku v sousedním Karlovarském kraji.
KOMUNISTÉ? VRAZI, ZLOČINCI A GANGSTEŘI
„Podařilo se mi již najít fotku dozorce Palečka. Je zřejmě z 60.-70. let, kde je stále v uniformě SNB. A není to žádný od pohledu sadista. Je to takový normální strejc. A to je na tom zlu nejhorší: totalitní režimy z relativně normálních lidí dělají muže, nebo ženy, s neomezenou mocí. Než se pustíme vyloženě do lágrů, budu tady chvilku hartusit na komunisty…,“ připravil publikum na trochu politického křiku proti rudé partaji, jejíž největší zrůdnost se projevila po puči v únoru 1948 a její dozvuky sklízíme podle Padevěta dodnes.
„To, co se po válce vrátí z Moskvy, jsou političtí gangsteři. A vrazi. Nic jiného. To nejsou žádní politici, to jsou prostě vrazi a zločinci. Taky to za tři roky potom (1948) začnou ukazovat,“ zmínil k té době a pokračoval:
„Poté, co komunisté převzali moc, začala totální destrukce státu, kterou si myslím v podstatě ještě sklízíme dodneška. My jsme tady 30 let po revoluci a budujeme demokracii. Budujeme, ale díky tomu 40letému ´dědictví´ nám to jde pomalu. A není se co divit. Asi si málo uvědomujeme, že ten rozvrat státu, rozvrat společnosti, rozvrat průmyslu, rozvrat zemědělství, kultury, soudnictví – prostě na cokoli narazíte -, byl naprosto totální,“ shrnuje nelichotivě.
„TAKÉ BYCH JE VOLIL…“
„Kdybyste si v roce 1946 přečetli dokument, který se jmenuje Budovatelský program Gottwaldovy vlády, tak byste možná ty komunisty volili taky,“ šokuje Padevět mírně některé přítomné a dodává:
„Já bych možná taky volil: podpora drobného podnikání, podpora živnostníků, rozhodně tu nikdy nedojde k žádné kolektivizaci jako v Rusku.. Hory doly. Naslibované hory, samozřejmě po roce 1948 bylo všechno jinak. Živnosti šly do háje, všechno se znárodňovalo. Komunisté zlikvidovali úplně všechno!“
„FAŠISTA OKAMURA“
A do toho v roce 1949 vyšel zákon o táborech nucené práce… „Komunistické lágry, teď mluvím o těch uranových, byly zejména v té pozdější fázi technicky naprosto srovnatelné s nacistickými. Na ty řeči, jestli to byl ´dostatečně koncentrák´, nebo nebyl, narazíte často: ´Fašista´ Okamura říkal, že v Letech nebyl plot. Za prvé tam plot byl a za druhé – to je přece jedno!“ upozorňuje na nemístnou bagatelizaci šéfa SPD.
O táborech z období „krvavých let“ píše Jiří Padevět podrobně v knize Komunistické lágry, kterou vloni vydala Academia. „Já je s sebou na besedy nevozím, připadal bych si jak podomní prodejce knih,“ usmál se Padevět omluvně vůči těm, kteří o publikaci projevili zájem.
PŘIČINLIVÝ SOUDRUH URVE DESKU…
Zakrývání očí před realitou minulého století je podle držitele literárního ocenění velmi smutné. „Musíme si to přiznat – protože samozřejmě ten komunismus jsme byli i my – a musíme přijmout, že ta doba byla naprosto příšerná a že to nikdy neodčiníme. Že to musíme připomínat... Ty lágry to strašně zviditelňují. My je však vidíme málo.“
V Německu je tomu jinak. Tam si svou temnou historii prý uvědomují a snaží se s ní vypořádat.
„Na místě těch větších lágrů jsou jednak expozice, čítárny, studovny, knihkupectví. A všechno je to zadarmo. My tady máme jeden lágr Vojna a ty ostatní lágry jako by nebyly, což je případ i Podbořanska a lágru Sýrovice,“ zmínil a dodal: „Dokonce když se někde objeví cedule, tak ji nějaký soudruh přičinlivý za chvíli urve, aby se o tom místě nevědělo.“
I to je případ Sýrovic, o kterých řada místních vůbec neví, že zde byl zemědělský lágr hrůzných poměrů: „Podle několika svědectví to bylo podobně kruté jako třeba vyhlášená Mořina.“
PAMĚTNÍCI: STB BYLA HORŠÍ NEŽ GESTAPO
Rozdíl je i v dalších věcech. „Levicový intelektuál by vám vysvětlil, že komunismus a nacismus je něco úplně jiného. Ale ten praktický postup proti vlastním občanům je úplně stejný. S tím rozdílem, že v nacistickém Německu v těch 30. letech, pokud jste byli Němec - nebyli jste Žid nebo Rom - a pokud jste hlasitě nevykřikovali, že Hitler je idiot nebo něco takového, tak jste měli poměrně vysokou šanci, že to přežijete.
Pokud jste v Sovětském svazu žili jako prostý člověk ve 30.-40.letech, tak jste měli vysokou šanci, že i když budete držet zobák a krok, tak skončíte v nějakém gulagu nebo vás prostě zastřelí. Nacismus – já ho nechci obhajovat, je to strašně zrůdné, ale – vůči svým vlastním občanům byl daleko mírnější, než sovětský komunismus,“ srovnává badatel.
Podle jeho zkušeností se na podobném závěru shodují i lidé, kteří prošli druhým i třetím odbojem a v obou byli zatčeni: „Prakticky všichni ti pamětníci říkají, že ta Státní bezpečnost byla horší. Ne že by vám gestapo trhalo nehty míň nebo víc, ta bestialita byla samozřejmě srovnatelná. Ale ať vás gestapo vyslýchalo nebo mučilo, tak oni chtěli vědět, co jste opravdu dělali. Zajímala je pravda, chtěli znát vaše spolupracovníky, chtěli znát jména, adresy a skutečnou náplň toho odboje. Když vás sebrala Státní bezpečnost, tak z vás chtěli vytlouct to, co oni chtěli slyšet.“
ŠOK V RODINĚ!
Se svou troškou do mlýna ohledně podbořanských Sýrovic přišel David Šebesta z pořádajícího Okrašlovacího spolku Budíček: „Když jsem se o sýrovickém lágru dozvěděl před pár lety - jsou tam dnes paneláky, dětské hřiště-, tak jsem se ptal: ´Táto, tys věděl, že tam byl pracovní tábor?´A táta: ´No věděl, Tvůj děda tam hlídal!´“
Padevět na to zareagoval i s informací ze svého soukromí: „Ti lidé za to nemůžou, co měli za tátu a za dědu. Můj táta taky byl ve straně. Z naprosto ´komerčních´důvodů. Já jsem ho za to nikdy nezavrhnul, byť jsme se spolu nějaký čas vůbec nebavili. Dneska je na pravdě boží a je mu odpuštěno.“
Na místě, kde dříve stály dvě bytovky – dnes již jen půlka jedné – stál lágr, který komunisté zbourali už v roce 1965, jak temné věci připomínal… Foto: Lucie Bartoš
„Tohle si v sobě neseme všichni. A čím víc o tom budeme mluvit, včetně toho ´divokého odsunu´ tady v Sudetech a včetně lágrů, které jsou z komunismu to nejhorší, tak tím víc budeme normální,“ apeloval i na mladší generaci.
„MENTÁLNĚ ŘÍDCÍ“ ESENBÁCI
K táborům nucené práce, kterými se Padevět zabývá nejen ve své nové knize, se vážou i příhody velmi bizarní. Jednu Padevět převyprávěl:
„Tam, kde je dneska památník lágru Vojna, který byl tím tvrdým uranovým lágrem, fungoval nejprve tábor nucené práce. Působil tam jeden z dozorců – oni ti esenbáci… ti starší raději odcházeli do důchodu nebo byli vyhazováni. Takže ten nový sbor byl poměrně mentálně řídký. Jeden z dozorců dost ´chlastal´, což pro ně bylo docela obvyklé. Jednou zvečera se tak strašně opil, že chodil mezi těmi chovanci (tak se jim oficiálně říkalo, nikoli vězni nebo zajatci) s vytaženou pistolí z pouzdra, samozřejmě nabitou. No chodil… Spíš se motal. A nutil je zpívat: Až sem přijdou hoši z JúEsEj, tak nás tady všechny oběsej. Chovanci se báli, protože si mysleli, že je to nějaká provokace, a když s ním budou zpívat, tak je zavřou.
On z toho pak usnul, ráno se probral a došlo mu, že to asi přehnal a že má problém. A protože byl, jak jsem zdůraznil, evidentně mentálně slabší, tak šel za dvěma vězni, s kterými se předtím normálně bavil, a tvrdil jim, že je agent CIC. Ale to nebyla pravda. Tihle tři výtečníci spolu naplánovali útěk z republiky. Začali ho hned realizovat, než se přijde na ten noční průšvih. Odjeli do Prahy, esenbák zůstal v uniformě, do bytu třetího chovance. Takže dva muži na útěku a jeden dezerce. V bytě rozložili mapu a začali plánovat, kudy překročí hranice do svobodného světa. A esenbáka napadlo, že se půjde podívat na ministerstvo vnitra, jestli už po nich nepátrají. Furt v uniformě. A když došel na ministerstvo, tak už po nich pátrali, okamžitě ho sebrali a dostal rok natvrdo…. I ty lágry jsou provázeny historkami, které jsou naprosto bizarní. Když si je dneska představíte, tak je jim těžko věřit.“
„JAKO BÝVALÝ KOMOUŠ MUSÍM PŘIZNAT…“
„Musím přiznat, že jako bývalý komouš jsem dneska opět zjistil, jak hluboce minulý systém zasáhl tuto zemi. Hluboce. A já když jsem se omlouval politickému vězni plukovníkovi Hluškovi, za svoji minulost, tak on mi řekl: Odpustit lze, ale zapomenout se nedá. A říkal mi právě, když byl v Borech, seděl 10 let, tak nějaký Doubek – jako byl Paleček –si je zval dolů, museli se svléknout, ohnout se, aby viděl tu nenávistnou tvář toho Palečka. A říkal: Dostával jsem bejčákem rány, krev tekla, ale mlčel jsem,“ promluvil z publika podbořanský občan Bohumil Řeřicha a pokračoval:
„Byl jsem i v kontaktu s Petrem Pithartem. Ten psal – a to je to, co říkáte i vy: ´Postupně vzlíná, skoro neslyšně a neviditelně, co v našich lidech bylo pořád kdesi dole, jen zatlačeno krátkou polistopadovou nadějí, že jsme lepší, než jsme. Nejsme. Nezpracovaná minulost nás dostihuje a sráží zase do zbabělosti´,“ ocitoval jej. „No, to bych i podepsal,“ komentoval jeho příspěvek Jiří Padevět.
Po skončení debaty se s řečníkem lidé fotografovali, řada z nich dokonce z domova přinesla jeho knihy a nechávala si je podepsat.
