Louny - Eva Fořtová z Loun je bývalou cyklistickou závodnicí, která ve své době patřila v juniorské kategorii k absolutní světové špičce a v elite si prošla profesionální cyklistikou v Itálii, kde startovala na těch nejprestižnějších závodech.
Dnes je vdaná, má pětiletého syna Matýska a žije v Itálii v regionu Lombardie. V současné době je na dálku po ruce jedné ze dvou našich profesionálních cyklistek - Markétě Hájkové a mimo jiné se také pohybuje v oblasti kultury.
Cyklistické začátky
Evu k cyklistice v Lounech přivedl její táta Jaroslav, sám bývalý závodník lounského týmu. Kolo brala jako jednu ze svých nejmilejších hraček, a když dorostla do věku, kdy mohla začít organizovaněji sportovat, byla pro ni cyklistika naprosto přirozenou volbou. První skutečně závodní kolo, český Favorit, ji samozřejmě koupil otec, když se stala stálou členkou týmu Stadion Louny.
Jejím úplně prvním závodem byl závod na Lounsku, kde v kategorii, nábor mezi samými kluky, obsadila druhé místo, a to už bylo jasné, že jejím životním sportem bude cyklistika.
Na kole ji učili tehdejší bývalí závodníci lounského týmu a velkým rádcem jí byl samozřejmě táta. Když se řekne Louny, okamžitě se nám vybaví jméno Milan Chrobák. Vychoval spoustu později úspěšných cyklistů, medailistů z mistrovství republiky i světa a není nadsázkou, když řeknu, že již několik desetiletí patří k těm nejlepším a nejúspěšnějším mládežnickým trenérům v republice. Rukama pana Chrobáka prošla i Eva - na tyto roky velmi ráda vzpomíná:
"Dnes na to období vzpomínám s velkou nostalgií – úžasná banda puberťáků, spousta legrace, super lidi kolem, ale taky velmi profesionální vedení a co se týče mě, a to oceňuji zpětně nejvíc – naprostá důvěra v mé schopnosti a podpora, jak ze strany trenéra, tak oddílu. Jednoduše řečeno, neměla jsem žádná privilegia jen proto, že jsem děvče, ale zároveň nikdo nepodceňoval mé možnosti pouze proto, že jsem „jen holka“. Zkrátka – ukaž, že chceš a umíš a bude s tebou podle toho zacházeno. To je něco čeho si moc vážím a co nebylo tehdy a není ani dnes, z mnoha důvodů v ženské cyklistice úplně samozřejmé, a za to patří z mé strany Milanu Chrobákovi a celému lounskému týmu velký dík.
V té době bylo pohlíženo na dívky - ženy cyklistky s velkým despektem. Byl to tehdy u nás v podstatě ryze mužský sport. Přitom jízda na kole je tak samozřejmá, skoro jako chůze. Je to paradoxní - téměř každý umí jezdit na kole a nikdo se nepozastavuje nad tím, že malé holčičce koupí dětské kolo a naučí ji na něm jezdit, nicméně pokud by na něm chtěla i závodit, pak už to bylo něco nenormálního… Mnohdy jsem si říkala, jaké by to bylo, být stejně respektovaná, jako naše kolegyně ve více „genderové vyrovnaných“ sportech. Mám velkou úctu k úspěchu jakékoli sportovkyně a jsem moc ráda, že dnes i v cyklistice je to jinak a tento handicap se téměř smazal.“
Co Evu bavilo, byly i závody na dráze a v Lounech dráha byla, takže na ní byla víc jak doma.
První závody
První její větší medaile byla stříbrná a přišla na MČR v kategorii starších žákyň v silničním závodě jednotlivkyň, kde se tehdy umístila druhá za Kateřinou Kukačkovou.
Naopak jejím prvním velkým závodem byl v roce 1992 etapový závod v Krásné Lípě, který v této kategorii vyhrála. Jelo se po tratích Tour de Feminin, etapového závodu pořádaného do dnešních dnů zařazeného do UCI kategorie. Pan Vích a jeho tým tento závod vždy výborně zorganizuje a má pevné místo v UCI kalendáři.
Juniorská kategorie, která v tu dobu trvala rovnou 4 sezóny, byla pro ni tou nejúspěšnější. Poprvé oblékla reprezentační dres v roce 1993 a v reprezentaci byla celých 8 let, dá se říci až do konce své kariéry.
Z té doby si Eva nejvíce cení dvanáctého a jedenáctého místa z juniorského Mistrovství světa. Když byla prvním rokem v juniorské kategorii, startovala na Mistrovství světa v San Marinu, byl to rok 1995, kde se jako obyčejná sedmnáctiletá holka z Loun umístila na 12. místě a tenkrát z toho měla velikánskou radost.
Když pak startovala na MS druhým rokem ve Slovinském Novo Mesto, umístila se jedenáctá – to ovšem brala naopak jako svůj velký neúspěch, protože věděla, že může dovézt i medaili.
V cíli si i malinko pobrečela a byla z výsledku moc smutná, i když teď, když se na to dívá zpětně, tak říká: "Být jedenáctý na světě není úplně špatné a spousta závodnic by to určitě i dnes brala." A dodává: „Trať mi absolutně seděla, byla zvlněná, dva kopce na trati a cíl do mírného stoupání na kostkách."
Vzpomíná: „V každém okruhu nás na vrcholu prvního stoupání zůstala v čele malá šesti-sedmičlenná skupinka a vždy těsně před cílem nás peloton dorazil. To se opakovalo každé kolo. Viděla jsem, že patřím mezi nejlepší, že tvořím závod, a že můžu opravdu udělat velký výsledek. V posledním kole se opakoval scénář - v prvním kopci se odpoutalo od pelotonu 6 závodnic včetně mě a asi jeden kilometr před cílem nás opět peloton dojel... bylo to na zlomu kde začínal sjezd do cíle. Špatně jsem zareagovala a nezachytila jsem čelo pelotonu a najednou jsem se ocitla uprostřed.
Po sjezdu následovala ostrá zatáčka a již zmiňované asi stopadesátimetrové mírné stoupáni po kostkách. Ještě jsem předjela spoustu závodnic, ale na lepší než jedenácté místo to nestačilo... Byla jsem neuvěřitelně smutná a zklamaná. Jak se říká „měla jsem na to“ a jen díky své nepozornosti jsem si vše prohrála." Vzpomíná Eva a dodává: „Co mě však dnes zpětně těší je vědomí, že v juniorské kategorii jsem patřila na silnici do absolutní světové špičky. Chvíli jsem dokonce byla i druhá v průběžném pořadí žebříčku UCI. Není to špatný pocit vědět, že v tom co děláš ses dokázal vypracovat mezi nejlepší na světě ve své věkové kategorii.
Profesionální cyklistika
Se změnou kategorie Eva změnila i dres. Odešla ze svého milujícího týmu a hned byla vhozena do světa velké cyklistiky. Šla do týmu Metal Ústí nad Labem, kde byla pod vedením trenéra a šéfa týmu Jiřího Maiera.
Prvním rokem v ženách se celý tým přesunul do Itálie – získal italského sponzora a většinu sezóny strávil v Itálii.
Naopak ten druhý, sídlili v krásné oblasti střední Itálie u města Cesena, zatím co pro třetí profesionální sezónu se přesunuli do Vittorio Veneto.
V Itálii strávila tři sezóny, krásné tři roky ve velké světové profesionální cyklistice v týmech Lieber, Albatros a G.S. Mimosa.
„Itálie byla skvělá, protože v tu dobu špičková světová cyklistika byla zde. Byly sem stažené všechny TOP cyklistky z celého světa. Byly zde opravdu týmy po vzoru těch mužských a praktikoval se tu profesionální styl cyklistiky, dalo by se říct, že ženská profesionální cyklistika se zrodila právě v Itálii.
I jen „obyčejný“ víkendový závod Italského poháru byl neuvěřitelně kvalitně obsazený těmi nejlepšími cyklistkami světa a v podstatě to bylo vždy jako jet takový malý světový pohár. Proto jsem moc ráda, že se mi povedlo umístit na závodech Italského poháru do TOP desítky a tyto výsledky byly tehdy v této konkurenci moc ceněné.„
Eva startovala i na Mistrovství Evropy v Rakouském Villachu, neminulo ji i několik závodů tehdejšího Světového poháru (dnes World Tour) a všechny velké prestižní etapové závody jako Giro d‘Italia („Giro Rosa“) jehož se zúčastnila celkem třikrát, čtyřikrát Giro Toscana, a několikrát Giro Trentino.
"Co se mi povedlo, je být vícekrát v etapách „do třech“ v dílčím hodnocení v kategorii do 21 let. Na etapových závodech takového kalibru to byl pro mě, jako mladou závodnici, pěkný výsledek."
Za nejkrásnější závod považuje Giro Toscana, jede se na podzim, v jednom z nejmalebnějších italských regionu - Toskansku. Pro Evu je to úžasný závod, jehož pořadatelem je člověk velice zapálený pro cyklistiku, Bruno Fanini, a je to opravdu znát na celé atmosféře tohoto krásného, ale zároveň velmi kvalitního „etapáku“, který se poté, co byl termín mistrovství světa přesunut na podzim, stal pro všechny přední světové závodnice velmi vyhledávaným posledním testem před MS. Bruno Fanini má mimochodem ženský UCI tým do dneška.
"Naopak velmi těžký závod je Giro Trentino. V okolí Trentina jsou samé kopce, závod se jezdil na začátku sezóny a je profilově neskutečně náročný, i když samozřejmě také krásný."
"Naopak Giro d‘Italia, je jednoznačně vrcholem v ženské cyklistice. Je to závod závodů a jsem ráda, že jsem na něm mohla několikrát startovat. Oproti Trentinu je delší a profilem rozmanitější, nabízí i rovinaté etapy, můžete tak využít všechny své cyklistické dovednosti."
Na co také ráda vzpomíná je klasika Milano-San Remo. „Tenkrát, v roce 1999, se poprvé jel závod ženského světového poháru současně s tím mužským, a to rovnou jedna z největších a nejprestižnějších jarních klasik. Jely jsme tak slavné „San Remo“ ve stejný den jako naši mužští kolegové. My samozřejmě pouze posledních 100 km trati, po které o několik hodin po nás projížděli ty největší hvězdy tehdejšího profesionálního mužského pelotonu.
Kdo se o cyklistiku zajímá, možná pochopí, jaké to je, jet všechna nejznámější stoupání „San Rema“ jako jsou ‚Berta‘ nebo slavné závěrečné ‚Poggio‘ a to přímo v den D – atmosféra tohoto závodu byla neuvěřitelná - kolem trati byla spousta fanoušků čekajících na muže, a protože Itálie je cyklistický národ a obecně Italové si dokáží užívat úplně vše, skandovali a fandili i nám. Dojezd do cíle byl přímo elektrizující, ráda na to vzpomínám.“
Eva skromně říká: "Nic převratného jsem v profesionálním pelotonu nedokázala, nicméně jsem šťastná, že jsem mohla 4 roky strávit v profesionální cyklistice. Bylo pro mě tehdy každodenní rutinou závodit a držet krok s těmi nejlepšími. Být součástí toho nejkvalitnějšího, co tehdy v ženské cyklistice existovalo, tj. italské profesionální cyklistiky, je něco čeho si zpětně moc vážím.
Konec cyklistické kariéry
V roce 2000 se už nevracela závodit do Itálie, ale začala oblékat dres Německého týmu Euregio Egrensis. V půlce sezóny však měla smůlu. Přetrhla si vaz v koleně a to byl vlastně pro ni konec sportovní cyklistické kariéry.
Do další sezóny již Eva po dlouhém zvažování nenastoupila. Ztratila motivaci, nechtěla se po zranění vrátit do horších podmínek nebo závodit na nižší úrovni než na kterou byla zvyklá. Do ČR zpět nechtěla a také věděla, že návrat po zranění by byl složitý. Cítila, že přišel čas pro novou životní kapitolu. „Tátu to tenkrát moc mrzelo, určitě mnohem víc než mi kdy řekl.“ Vzpomíná Eva, ale i přesto nastartovala další etapu vlastně normálního života a začala studovat filozofickou fakultu na Masarykově univerzitě v Brně.
Na začátku se Eva od cyklistiky v podstatě zcela odřízla, snad kromě zhlédnutí MS v televizi.
Nicméně si nesmírně váží všech, kteří ji v cyklistice vedli, věřili, podporovali a pomáhali jít směrem nahoru a samozřejmě faktu, že ji mohla praktikovat na té nejvyšší možné úrovni – v italském profesionálním pelotonu.
V roce 2002 začala žít střídavě v ČR a se svým současným manželem, tehdy přítelem, v Itálii, kde opět začala sledovat cyklistiku, tu italskou.
Od roku 2006 žije trvale v severní Itálii v regionu Lombardie, kde začala společně s mužem pracovat v rodinné firmě. V roce 2013 se Evě narodil syn Matýsek.
